Bohumil Houser

Život a smrt

Podle Bhagavadgíty je jistá smrt pro toho, kdo se zrodil a jisté je zrození pro zemřelého a doporučuje se nám, abychom se nad tím, co je nevyhnutelné nermoutili.

Život je nejistý, smrt je jistá. Mohli bychom si říci, že i nejistý život je lepší nežli smrt, neboť život můžeme svou vůlí utvářet, ale o smrti má většina dojem, že na ní se nedá ničeho utvářet či měnit.

Z hlediska jógy bychom však musili takový nemoudrý postoj označit jako zaslepený či májický, neboť podle jógy je život jízda na vlnách života a smrti, přičemž vlny znamenají různé formace mysli tj. jak vnímáme pěti smysli a myšlením celý vesmír. Pokusme se proto změnit naše ustálené nesprávné názory dělící lidskou existenci na dvě zdánlivé odlišné epochy a naučme se dívat na Život jako složeninu života a smrti. Mějme proto před očima dvě tváře jednoho života a smrti – tvář života a tvář smrti.

Řekli jsme si, že Život je jízda, pohyb v čase a prostoru na vlnách myšlenkových tvarů, ztvárněné psychické energie podobné bublinám ve vodě nebo nestálosti plamene. Všechny tyto bubliny, stejně jako plamen jsou nestálé, neuspokojující a přinášející utrpení. Ovšem toto utrpení je vázáno na neosvícenou, neprobuzenou mysl, která se nedopracovala poznání a pochopení jednoty života celého vesmíru, podmíněnosti a vzájemné odvislosti všech jevů. Probuzený a osvícený člověk naproti tomu je schopen přijímat vlnění života i smrti s klidnou myslí stejně jako zručný veslař jedoucí na kajaku peřejemi. Některým lidem se může zdát jogický pohled na reality života pesimistický, ale přitom zapomínají, že optimismus i pesimismus jsou klamné nepravdivé stavy mysli, a pro jogína pouze pravda je důležitá. Pesimismus nemůže přece nikdy vytvořit klidný úsměv na tváři jogína či Boddhisatvy pozorujícího sebe sama i jiné očima soucitu.

Swami Siwananda nabádá: Cvič se ve třech věcech – ahimsa (nenásilnost), satyam (pravda) a brahmačárija (disciplína a čistota těla, řeči a mysli). Měj na mysli tři věci: smrt, utrpení v koloběhu převtělování a Kosmickou mysl. Vzdej se tří věcí: sobectví, přání a ulpívání! Pěstuj tři věci: pokoru, neohroženost a lásku. Vykořeň tři věci: požitek, zlost a chamtivost. Vidíme z tohoto nabádání – „měj na mysli smrt“ a dále „utrpení v samsáře“, i to, že i moderní indický učitel, který neučil Buddhovu džňána jógu, kladl důraz na vyřešení mystéria smrti.

Abychom však hlouběji pochopili jak taková jízda na vlnách života a smrti ve skutečnosti vypadá, musíme si osvětlit řetěz podmíněného vznikání, zákonitost poutající a zatahující všechny neprobuzené májické lidi do koloběhu života a smrti.

Odvislé vznikání je doktrína o podmíněnosti všech fyzických i psychických jevů.

Minulost

1/ nevědomost (avidža)
2/ karmické útvary (sankhary)
Karmický proces, 5 příčin: 1, 2, 8, 9, 10

Přítomnost

3/ vědomí (viňana) -
4/ tělesnost a mentálno (nama rupa) -
5/ šest základů (avatana) -
Proces znovuzrozování (upapatti - bhava), 5 výsledků: 3 - 7

6/ dojem (phassa) -
7/ pocity (vedana) -
8/ žádost (tanha) -
9/ ulpívání (upadana) -
10/ proces tvoření (bhava) -
Karmický proces (kamma - bhava), 5 příčin: 1, 2, 8, 9, 10

Budoucnost

11/ znovuzrození (jati)
12/ stáří a smrt (jara - marana) -
Proces znovuzrozování (upapatti - bhava), 5 výsledků: 3 - 7

Co tedy bychom měli činit, abychom vedli šťastný život a naučili se umění umírání? Umění zemřít sladkou smrtí je totiž v našich rukách. Myšlenky vznikající v posledním okamžiku života utvářejí naše další inkarnace a jsou doslova plodem celého života. Tento konečný plod by měl být sladký a náš poslední okamžik blažený.

Buddha takovou otázku zodpovídá:

Šťastný je ten, kdo poznal, že zdraví je největší zisk, spokojenost největší bohatství, důvěra největší poklad a přítel a nirvána největší štěstí.

Šťastný je ten, kdo ochutnal sladkost klidu. Takový člověk je osvobozen od strachu a zla, poněvadž se napil sladkosti radosti zákona (Aria sacca).

Šťastný je ten, kdo se zdržuje mezi světci. Žít se světci je příjemné. Bylo by příjemné, kdybychom se nikdy nesetkali s blázny (pokud jsme nedosáhli osvícení).

Šťastný je člověk ve společnosti moudrých. Ten, kdo se zdržuje mezi blázny, bude trpět po dlouhou dobu. Žít ve společnosti bláznů je podobno životu mezi nepřáteli a taková společnost vždy přináší utrpení.

Měli bychom se přidržovat pevných, moudrých, učených, trpělivých lidí majících smysl pro povinnost a světců. Měli bychom je následovat tak jako měsíc sleduje dráhu hvězd po obloze.

Nejlépe si naše jogínské myšlenky ověříme při pohřbech našich blízkých, chudobných či zámožných, slavných či neznámých, neboť když přijde smrt, vše pozemské mizí a člověk je mrtev. Tu si správně můžeme uvědomit, že všechny sankhára dhammy jsou pomíjivé, nestálé. Když jednou taková vlna vznikla v mysli, tak se musí zákonitě zlomit a skončit, nebo jak jsme zvyklí říkat – zemřít!

Při takovém pohřbu bychom si měli uvědomit, že sankhára dhamma nebožtíka a sankhára dhamma naše jsou stejného druhu. Byly zrozeny, vznikly jako tvar a tělo, jako psychosomatická individualita, jako žena nebo muž, a postupně na nich se projevoval proces změn – vyrostli v děti, mladé ženy nebo muže, stařeny a starce, a když změny v jejich podstatě dosáhly vrcholu, tak se objeví jev zlomené vlny a tzv. konec, a my to nazýváme smrtí.

Abychom pochopili Život jako jízdu na vlnách života a smrti, měli bychom se zabývat Buddhovým výrokem: „Všechny tvary mysli (sankháry) jsou nestálé; vznikají a zanikají. Úplné zastavení pohybu neustále vznikajících a zanikajících sankhár, provedeno s konečnou platností, je největším blahem.“

Tento výrok Osvíceného nám praví, že myšlenky různě utvářené jsou nestálé, když jednou vznikly musí i skončit a dodává, že jakýkoliv druh sankhár je každému nebezpečný a jakýkoliv druh myšlenek je příčinou pláče, melancholie a depresí, dobré nálady a radosti, lásky a nenávisti, a k těmto všem myšlenkovým formám se vztahuje Buddhův výrok „Anicca vata sankhara – všechny formy myšlenek jsou pomíjivé!“

Ale nejsou to pouze sankhára dhammy, které již zemřely a byly nestálé, ale měli bychom obrátit pozornost k nám samotným, neboť každé z našich těl, s kterými disponujeme zde a nyní, v přítomnosti, není ničím jiným nežli sankhára, mající stejnou podstatu. I tyto psychosomatické útvary zestárnou, stanou se senilními, nemohou mít dlouhého trvaní, jednoho dne se musí jako vlna zlomit a zemřít, jako těla vladařů - vojevůdců, žebráků, vědců či negramotů. V těchto sankhárách přebývá láska a stejně tak nenávist a iluze a jsou příčinami radosti a zármutku následovaných utrpením. Sankháry tohoto druhu mohou být zvířata nebo lidské bytosti, mohou být krásné nebo ošklivé, bílé nebo černé, moudré nebo hloupé – všechno to jsou sankhára dhammy tohoto druhu.

Kéž by jste vy všichni, kteří čtete tyto řádky, nemyslili při pohřbech, že zemřel někdo jiný, nemyslili, že se vás to netýká, že pouze jiní lidé umírají, že pouze jiní lidé zažívají utrpení a obtíže, že jsou to vzdálené a jiné obtíže, které s vámi nemají nic společného neboť ve skutečnosti jsou to všechno sankhára dhammy lidské a zvířecí.

Žádné sankhára dhammy nalézané ve světě nejsou tak důležité jako sankhára dhammy, které utvořily těla lidí a zvířat a k jejichž přirozené podstatě patří změna zlomení, tj. smrt následovaná znovuzrozením. Takový je pohyb tohoto vlnění sankhár od nepaměti.

Stejným způsobem jsme se nesčíslněkrát zrodili i my, zestárli, onemocněli a zemřeli a tyto změny se s námi dějí od nepaměti, až se nyní nalézáme zde jako sankhára dhammy. Milovali jsme a nenáviděli, prolévali slzy, ztráceli tělesnou sílu, paměť v bezpočtu vtělení a v převážné většině nejsme schopni si vzpomenout na naše minulé inkarnace, na naše minulé životy.

Takto jsme byli manipulováni dobrými a zlými sklony (tendencemi) nesčíslněkrát od zrození ke smrti a od smrti k dalšímu zrození. Někdy jsme měli zvířecí těla, někdy jsme byli váženými lidmi, jindy opovrženými zločinci, bydleli jsme v prostorných palácích a jindy ve vězeních či končili na popravištích. Proces rození, stárnutí, nemoci a smrti prochází v lidských a zvířecích tělech, v našich domovech i mimo ně, na venkově i ve městech, na zemi i pod zemí, ve vodě i ve vzduchu. Všude, kde taková stvoření existují, proces změn a utrpení je sleduje jako stín. Ale my si všichni myslíme, že tento proces změn se nás netýká a proto se o něj nezajímáme. Tyto změny ve všech sankhára dhamma probíhaly od nepaměti, bez ohledu na to, zda je Buddha objevil či nikoliv, stejně tak jako gravitace, elektřina, magnetismus existovaly ve vesmíru od nepaměti bez ohledu na to, zda je vědci „objevili“ či nikoliv.

Během pohřbu vidíme jak jsou těla nebožtíků uložena v rakvích nebo po kremaci v urnách. Máme my však nějakou jistotu, že budeme pochováni takovým způsobem? Ať již je tělo vloženo do nádherné rakve či urny – tak zemřelo! Zemřel živý tvor, zemřel člověk, zemřelo zvíře. Některá zvířata mají své rakvičky z cínových obalů, do kterých jsou vkládány jako paštika, rybí omáčka, sardinky či pečená kuřata. Není jediné místečko na zemi, kde by nezemřela nějaká živá bytost, kde by nebyl nějaký tvor pochován, kde by nebyl hřbitov. I tržnice a samoobsluhy jsou hřbitovem pro mnohé zemřelé bytosti.

Zkoumáme-li otázku „jízdy na vlnách života a smrti“, měli bychom se obrátit do sebe a měli bychom poctivě zkoumat myšlenky, se kterými pracujeme a žijeme v tomto přítomném vtělení a uvědomit si jasně, že mezi těmito sankhárami a sankhárami jiných lidí není žádného rozdílu. Anicca vatta sankhára (všechny myšlenkové tvary jsou nestálé) bychom si měli uvědomit při každém pohřbu, při každém veselí a při každém zármutku, neb zákon nestálosti platí od nepaměti.

Jogín meditující o sankhára dhamma vidí, že jsou nestálé, přinášející utrpení a pozná je jako anata, to znamená, že když zemřou a skončí jako zlomená dočasná vlna, nenalezneme v nich ani částečku „skutečné podstaty“ a nezanedbává nadále své sankháry, neboť i ty se jednou zlomí a projdou proměnou smrti.

Sankháry jsou doslova oplodněny latentními sklony a tendencemi desintegrace, rozkladu, rozpojení a zničení a tak tomu bylo vždy na této zemi, která je živitelkou lidí a zvířat. Nemůžeme zjistit začátek tohoto procesu změn a přeměn v sankharách, poněvadž se jedná o přirozený proces trvající nepřetržitě od nepaměti.

Budeme-li meditovat o těchto věcech opravdu důsledně, pak se nám vynoří myšlenka: „Všechny věci jsou nestálé a pomíjivé – budu proto hledat věci stálejší nežli jsou tyto, všechny věci přinášejí utrpení (dukkha); budu proto pátrat po něčem šťastnějším a blaženějším (sukha) nežli jsou tyto věci; všechny věci jsou annata, nemají skutečné podstaty, budu proto pátrat po atta, tj. po něčem, co je skutečnější a pravdivější, nežli jsou tyto věci a co pochází z podstaty věcí, které jsou pouhými sankhárami.“ Budeme-li v našem pátrání důslední, můžeme z těchto věcí, které nemají žádnou podstatu obdržet hodnoty, takže pravá podstata se rozvine v naší mysli.

Sankhara dhammy těch, kteří zemřeli a sankhara dhamy naše jsou stejného druhu. Sledovaly stejnou cestu, ve stejném směru a pohybovaly se směrem k svému vlastnímu konci – zničení a rozkladu, až dosáhly dočasného dovršení ve vtělení. Když zemřeli, jejich mysl (čitta) nezemřela. Musí se pohybovat dál jako vznikání nových vln, které podmínila, vznikání nových sankhár. Sankhára, která se zrodí z rozpojené a rozložené mysli, bude odvislá od vlastní karmy

Slovo karma v tomto smyslu znamená „provádět činnost. Jestliže děláme dobrou činnost (kusala kamma) nebo zlou činnost (akusala kamma) a nebo neutrální činnost (avykata kamma), nemající žádné zásluhy ani škodlivé následky, jedná se vždy o aktivitu sledovanou „počítačem“ karmanového zákona. Osoba provádějící uvedené tři druhy činnosti je vlastníkem karmy a ona sama je zodpovědna za své utrpení či blaho (dukkha či sukkha). Karmu si sami tvoříme myšlením, řečí a činy a proto je tak potřebná technika satipatany (uvědomování bdělou pozorností), abychom dokázali uvědoměle kontrolovat veškerou svoji činnost, zejména však mysl. Ve světském smyslu dobrá cesta znamená, že se vychováváme v dobré občany, ale ve smyslu džňána jógy a Buddhovy nauky to znamená, že máme nejvyšší úmysl postupovat dále do podstatného smyslu nauky konání dobra. Měli jsme zde v našem společenství mnoho přednášek o karmě. To že čtete tento článek je vaše karma, že jsem jej mohl napsat je moje karma.

Všechno, co člověk může konat nebo získat na tomto světě je odvislé od činnosti mysli, která je takto tou nejdůležitější věcí. To je to, co nám vysvětluje proces putování v kole samsáry, které je různé a odlišné v souhlase s převládajícími karmickými sklony a tendencemi, charakterem utvořeným dle získaných zásluh.

Na příkladě Buddhy Šakjamuniho vidíme karmickou připravenost pro dráhu velkého džňána jogína. Zrodil se v kastě kšatrijů (bojovníků). Stal se králem a vladařem nad městem Kapilavastu, neměl žádné obtíže, jeho život plynul zdravě, lehce a snadno. Měl četné sluhy, bohatství, dobré učitele a mohl mít kteroukoliv věc, na kterou by si pomyslel. A stejně tomu bylo, když opustil své velké bohatství a rodinu a stal se putujícím jogínem, vše se mu lehce dařilo – a to vše takto mohlo probíhat jen díky příznivým karmickým podmínkám.

Jestliže vliv dobrých sklonů je dostatečný v našem charakteru, budeme schopni uklidnit tyto sankháry naplněné zrozením, stářím, utrpením a smrtí a budeme schopni zbavit se těchto čtyř bolestivých věcí.

Nejdříve musíme uklidnit venkovní sankháry, tj. sankháry fyzického těla. Za druhé musíme uklidnit vnitřní sankháry, tj. myšlení a představy v mysli, které jsou tam činné, poněvadž převládá síla nevědomosti (avidža) přikazující nám, jaké tyto sankháry mají být. Důvodem vzniku venkovních sankhár, tj. fyzického těla, jsou vnitřní sankháry – myšlení a představy v naší mysli.

I když jsme putovali mnoha zrozeními, stářím, nemocemi a umíráním po nespočetné časy, nebyli jsme schopni se zbavit těchto koloběhů (vatta). Buddha to nazývá iluzí (avidža) v našem vlastním životě a v naší znalosti.

V době zrození jsou všichni lidé veselí a šťastní, ale v době smrti jsou smutní a příčinou této iluze jsou sankháry, se kterými jsme spojeni. V případě, který jsme právě uvedli, nepřemýšleli jsme pečlivě o všech možnostech, viděli jsme pouze příjemnou stránku (zrození), aniž bychom viděli nepříjemnou (smrt). Tak se nakonec dostaví obtíže, a radost, kterou jsme pociťovali na počátku, nevynahradí utrpení na konci.

Kdykoliv něco obdržíme, co jsme si přáli, pociťujeme zpočátku radost, ale když se věci změní, stanou se jinými, pokazí se a zničí, vzniknou deprese a zármutek a ztráta je pociťována mnohem citelněji nežli zisk. Vidíme, že zisk a ztráta nejsou si rovny.

Jestliže rozumíme zásadám nauky (dhammy), vidíme co jsme získali a vidíme všechny podrobnosti toho, co jsme ztratili – tak bychom se neměli tolik trápit. Neboť jestliže se taková sankhára podobná vlně utvoří, tak vidíme i její stín – tj. její zlomení a skončení, které ji musí následovat dříve nebo později.

Fyzické tělo vznikne z vnitřních sankhár a vnitřní sankháry vznikají z nevědomosti.

Aby naše mysl mohla vidět zdroj vlastních koloběhů převtělování, tak Osvícený nejdříve žádal, abychom dávali dary (danas) jakéhokoliv druhu – jako je např. dar prominutí a dary v podobě zboží a věcí. Jestliže dáváme mnoho nebo málo, na tom nezáleží, ale důležité je, abychom tak činili neustále a to je cesta nebo jeden z nástrojů. Za druhé musíme se snažit hlídat svou mravnost (šíla) – mnoho – málo – z celého srdce – a to je nástroj léčící iluze nevědomosti (avidža) zatemňující naši bytost. Za třetí kontrola a soustředění mysli (samádhi), což znamená uklidnění mysli, které je nástrojem léčícím substanci koloběhu (vatta). Za čtvrté je to paňňa, což je odbornost a moudrost a tato se stupňuje od základní úrovně až k nejvyšším úrovním moudrosti a je nástrojem na každé úrovni schopným léčit kolo nevědomosti.

Proč nemáme schopnost vidět neustálý koloběh převtělování zapříčiňující, že se neustále rodíme a umíráme a jsme nuceni zažívat těžkosti utrpení? Jestliže moudrost (paňňa) má pátrací a přezkušovací schopnost a vidí mysl (čitta), která je vlastníkem kola (vata čakra) a je až po okraj naplněna nevědomostí a nutí nás tak neustále se inkarnovat do nových koloběhů a když to vidí zcela jasně, tak jsme schopni zničit tuto mysl, která je kolem a můžeme to dokázat pomocí síly opravdové moudrosti. Jestliže moudrost byla schopna zničit kolo (vata čakra), pak mysl naplněná iluzemi přestane existovat dle slov „uklidnění a skončení těchto sankhár“. Je tomu podobně jako u stromu, který byl vytržen s kořeny - nestačí jenom utnout větve či peň. Podobné je to se sankhárami tělesnými nebo sankhárami vnitřní mysli, tvořícími představy o minulosti a budoucnosti – tyto všechny jsou odsouzeny ke smrti. Tak tyto sankháry, které jsou původci utrpení, se zničí, jsou přivedeny ke konci a jsou vyhnány z naší mysli. Pak zůstane pouze Budhó, což znamená, že mysl je čistá. To v pravdě nazýváme „uklidnění a skončení těchto sankhár“, které byly zdrojem utrpení. Dokázali jsme to nastolením vlády moudrosti v naší mysli, která má neotřesitelnou sílu zničit nevědomost a iluze (avidža) – zlé a veškeré zlo, až z něho nezůstane nic v mysli a to nazýváme „uklidněním a skončením těchto sankhár“, takže nezůstane nic, co by mohlo tvořit utrpení, trápení, těžkosti a starosti.

I když sankháry tvořící fyzické tělo stále žijí svým životem, sankháry působící utrpení a poskvrnění mysli, přinášející radost či nespokojenost a jsou původci radosti či zármutku i utrpení, ty odumřely. Podobně jako v kamnech, když bylo spotřebováno veškeré palivo a oheň vyhasl, a my přidáváme další palivo, tak toho ničeho nemění, ať již přidáváme mnoho nebo málo, zůstane to palivem a nemůže se už vznítit.

Mysl můžeme i nadále nazývat myslí, ale tato mysl již nemá své palivo, kterým je nevědomost (avidža). Pak vznikající sankháry (impulsy) tvořící naše představy, stanou se zcela naukou a cokoliv si budeme přitom myslit, bude rovněž naukou. U pocitu (vedana) budeme zakoušet trochu utrpení (dukkha) podle khandas (impulsů, myšlenkových útvarů atd.) stále ještě existujících, ale nezaviní již vznik žádného pobláznění nebo posedlosti.

Vnímání (viňana), poznání věcí přicházejících k nám dotekem s myslí; poznáme je však pomocí dhammy a nikoliv jako iluze pomocí iluzí. A rovněž je nepoznáme proto, aby nám způsobily utrpení (dukkha) příčiny utrpení (samudaja), hromadění zatemnělosti (kilesas). Tak se staly pouhými khandami, tj. khandas bez zatemnění (kilesas) a žízně (touhy – tanha) a to nazývá Osvícený „Tesam Vupasamo Sukho“.

Ten kdo dosáhl této úrovně nauky, tak dosáhl toho, co lze nazvat „země osvobozené od utrpení (dukkha)“ a i když má ještě živé khandas a čtyři živly, nemá již zmatky a těžkosti v mysli a to je co neustále značí „Tesam Vupasamo Sukho“.

Nemůžeme se ale zbavit pěti složek (khandas), neboť když nebyla ještě zlomena tělesná složka (rupa khanda), tak ji musíme používat normálním způsobem. Stejně jako v případě našeho učitele Buddhy, kdy on používal po dosažení osvícení nadále pěti složek, které se takto staly nástrojem k vytvoření buddhismu. Jinými slovy používal své fyzické tělo, aby putoval na různá místa a šířil takto nauku, používal sankháry (útvary myšlenek) tvořící jeho myšlenky a představy, aby mohl šířit nauku a aby mu lidé mohli naslouchat. Používal saňňa (vnímání a paměť), aby si upamatoval, kde různí lidé žijí, v kterém domě a ve kterém městě a zda jsou zralí pro přijetí nauky Osvíceného a v jakém rozsahu. Byl odkázán na viňňana (vědomí), aby poznal, kteří z těchto lidí porozuměli nauce Osvíceného a kteří neporozuměli v době, kdy zodpovídal otázky a nebo přednášel. Proto těchto pět složek bylo nástrojem pro vytvoření buddhismu, ale nebyly to složky dávající vzniknout zmatkům a rozptýlení Osvíceného, tak jak se projevovaly dříve, dokud nedosáhl osvícení. Složky, které dříve trápily Gautamu, byly složky ovládané nevědomostí. Byly to nástroje nevědomosti, takže kdykoliv mu daly příkaz, aby se ubíral nějakou cestou nebo nějakým směrem, byly příčinou utrpení (dukkha), tvořily utrpení a zmatky po celý čas. Ale poněvadž tyto složky byly přemoženy a donuceny odejít pomocí pochopení velkého původce (dukkha) utrpení – které je nevědomostí (avidža) – sankháry, které byly podřízeny nevědomosti zároveň rovněž skončily a to se nazývá „Tesam Vupasamo Sukho“, uklidněním a zastavením těchto impulsů (sankhár), o kterých pravil Osvícený, že to je nejvyšším štěstím.

V každém z nás sankháry jsou základem příčiny utrpení, vytváří těžkosti a obtíže pro každého z nás a to zažíváme všichni v našich myslích.

Jestliže však jsme se naučili cvičit mysl za účelem dosažení klidu, tak to budeme sami poznávat až dojdeme k bodu, kdy budeme mít moudrost (paňňa) schopnou ničit kilesas, budeme postupovat od stupně ke stupni, od nejhrubšího k jemnému, jemnějšímu, až dosáhneme nejjemnějšího a nezůstane nic zatemňujícího v naší mysli. Dokonce i když nevědomost, která je ředitelkou koloběhu inkarnací (vata čakra) je zničena moudrostí, tak nezůstane nic a to se změní v „Tesam Vupasamo Sukho“ – uklidnění sankhár, takže jsou kontrolovány a uklidněny.

Jestliže odumřely sankháry (impulsy) nacházející se v mysli (v které převládá síla nevědomosti) a ztratily se, tak se nemohou tvořit nové druhy sankhár a uklidnění a skončení těchto sankhár je trvalé.

Když vypršel čas žití Osvíceného nazvali jsme to „Parinibbana“. On zrušil tyto sankháry a zanechal je světu, aby je uctíval, ale rovněž můžeme říci, že je zrušil a nechal navrátit zpět k zemi, vodě, vzduchu a ohni v souhlase s přírodou.

Ale pravou podstatou Osvíceného je Vimuttibuddho, které je pokladem samotného osvíceného a toto se nazývá pokladem „Tesam Vupasamo Sukho, to je dokonalá dhamma a tato je zcela čistá bez jakékoliv příměsi.

Tato přednáška pojednala o sankhárách dhamma. Všichni, kteří jste slyšeli výrok „Aniča Vata Sankhára“ pochopíte, že je to řečeno ze zvyku, ale ve skutečnosti se výrok týká smrti, vyskytující se neustále. I v této současnosti neustále pokračuje smrt, změna a přeměna. Tam, kde se nalézáme, tam se umírá – doma, v lesích, na horách – umírá se neustále.

V případě že proces změn by měl být doprovázen velkým hlukem, jako například výstřelem z děla při každé přeměně, tak by popraskaly ušní bubínky nás všech. Proces skončení a desintegrace konal by se velmi hlasitě a tak utrpení (dukkha) a těžkosti v rodinách a domácnostech byly by rovněž hlučné.

Dr. Bohumil Houser

Převzato z časopisu Unitárie Poutník 01/2003