Bohumil Houser

Mahajánový pohled na smrt

TENTO NÁŠ ŽIVOT, K ČEMU JEJ MOŽNO PŘIROVNAT?
K ODRAZU MĚSÍCE NA KAPCE ROSY,
TŘPYTÍCÍ SE NA ZOBÁKU DIVOKÉ KACHNY!

Pro většinu lidí je nesnesitelná myšlenka, že již v okamžiku zrodu jsme odsouzeni na smrt a proto většina Evropanů záměrně potlačuje myšlenku na smrt do svého podvědomí. Ovšem to by nebylo zlé, pokud by smrtí skutečně vše končilo, jak se domnívají nihilisté a materialisté. A jsou v tomto ohledu snad ti největší optimisté, neb výrokem, že „po smrti není nic“, blíží se k světským definicím nirvány. Myšlenka na smrt je z duchovního hlediska nejdůležitější myšlenkou, kterou je člověk schopen pochopit. Člověk má největší strach z nejistoty této proměny do nového života, neboť v minulých životech jsme ještě nezemřeli vědomě (jako např. tulku) a proto jsme si také nemohli nic z minulého umírání a předcházejícího života zapamatovat.

Existuje smrt či ne?

Ano! Neboť to co jsme milovali, smrtí ztrácíme. Smutek, bolest a zoufalství zachvátí naše srdce, když pěkně zbarvená mýdlová bublina iluzí, na kterou jsme si zvykli, se rozprskne a my zůstaneme osamělí.

Ne! Zvedání a klesání neskutečných prázdných obrazů, které přicházejí a odcházejí, fantasmagorie vznikající a rodící se z čistého nehybného základu mysli. Vše je klamem Máji a samsára – život, smrt, znovuzrození, Mara, Buddha, zaslepení, osvícení – jsou to vše sny, nic víc.

Existuje smrt či ne?

Ano i ne! Ve světě klamu, světě samsarickém, ve kterém se denně nalézáme, je neustálý vzruch a změna neměnným prazákonem! Vznikání, zanikání, rození, umírání. Ale ve světě čisté mysli, ve světě jiném, tam není ničeho podobného!

Smrt je zcela přirozený jev, jako je zrození, a proto by neměl být zdrojem utrpení. Je celkem pochopitelné, že rodinní příslušníci a přátelé naříkají, ale je nepochopitelné proč naříká umírající? Poznal tak málo život, že na něm ulpívá? Pokládá jeho iluse ještě za něco žádoucího?

Jestliže se narodí dítě, jsme naplněni radostí a ta se projevuje i u buddhistů, a to jenom proto, že jedině lidská forma (nikoliv božská) umožňuje osvícení a zažití nirvány.

Ale jak je tomu u smrti? Z buddhistického hlediska má smrt jediný smysl – zbavit nás obnošeného těla a intelektuálního haraburdí, abychom si našli novou, vhodnější schránku pro uskutečnění spásonosné stezky a nakonec si zařídili život a smrt tak, že dalšímu nesmyslnému kroužení unikneme.

Zen: „Co chcete ode mne slyšet, moje ruce jsou prázdné!“

Buddhista nechce stejně jako křesťanský či židovský mystik slyšet žádné ukolébávající fráze při své mrti. Vrchní rabbi dr. Feder, když mě přijal před smrtí a já jsem se jej pokoušel v jeho utrpení utěšovat, důrazně, ale laskavě zašeptal: „Nechejte si to, vždyť to jsou fráze pro nevědomé lidi! Nechápete to, tento svět mě již nepotřebuje!“ „A který, který vás potřebuje?“ – naléhal jsem, ale odpověděl mi jen těžký dech na smrt nemocného a údery kapek deště na okna.

Vždyť všechny ty bytosti v našem okolí jsme si sami stvořili! Odejít, neulpívat a dobrovolně vzdát se všeho měl by se člověk naučit dlouho před umíráním. Jestliže nám vytrysknou slzy při pohřbu, tak bychom se neměli za ně stydět. Horší je své city potlačovat. Vzpomeňme jen na mistra zenu Issu, který těsně před svým osvícením ztratil svého jediného synka, a své city při kremaci popsal takto: „Tento svět je pouze kapkou rosy! Může být opravdu pouze kapkou rosy… a přece… a přece!“

Jestliže se k nám smrt přiblíží, měli bychom ji přivítat slavnostně, jako děti Vánoce. Odehrává se přeci záležitost všedního dne: nikoliv pouze já, ale tisíce živých bytostí, lidí, zvířat a rostlin zmírá v tomto okamžiku! Neděje se ti nic zlého, nic jiného nežli jsi již mnohokrát zakusil a zapomněl, zakusil a zapomněl! Měli bychom zavčas si najít učitele, který by nás již v plném zdraví dokázal připravit na vznešený okamžik smrti a zadal nám správná duchovní cvičení, abychom tuto šanci na Cestě nepropásli. A měli bychom mít také štěstí, aby nás učitel vedl při „překračování prahu“ a poučoval.

Jestliže cvičíme pravidelně cestu bdělé pozornosti a uvědomování - satipatánu, tak se naučíme pozorně vnímat vznik a zánik každého okamžiku! Naučíme se tak přizpůsobovat věčnému rytmu přírodních zákonů, vlnit se a být v souzvuku a harmonii s těmito zákony, nebudeme jim odporovat a zbytečně se jim bránit. Měli bychom jasně poznat, že nemůžeme nic světského dlouho vlastnit, udržovat a zadržovat. Co má zemřít – ať zemře! Čím více jasně cítíme svůj pulzující život a nevzpíráme se mu, tím menší je možnost, že se nás může zmocnit melancholie nebo zoufalství. Místo toho se může dostavit blažený pocit odevzdanosti. Měli bychom být odevzdaní a pokorní. Pokoru bychom měli cítit při nalezení tvaru i při zažívání tajemství zbavení se tvaru. To co vzniklo, musí zemřít, zrození a smrt se vzájemně podmiňují, nic není stálého na tomto světě, který je jen nedohledným silovým polem neustálých změn – živým vesmírným dechem! Ale můžeme jít ještě dále při sledování zákonů Mahajány.

Dr. Bohumil Houser

Převzato z časopisu Unitárie Poutník 10/2002